Antonín Dvořák

Antonín Dvořák

Dvořákova dětství

Z archivů a matrik zjišťujeme, že velmi početný a rozvětvený rod Dvořáků se v minulosti dolního Povltaví vyskytoval doslova jako záplava nositelů tohoto jména, kteří jen zčásti byli navzájem příbuznými. Dávný původ skladatelovy rodové větve spatřujeme v Třeboradicích u Čakovic, avšak v minulém století se jádro této linie posunulo na dnešní Kralupsko. Původně zámožnější sedláci, což by odpovídalo hlavní etymologické hypotéze, zchudli ve třicetileté válce. A ze zbylých chalupníků se postupně stávali drobní řemeslníci. Nakonec byli zdejší Dvořákové většinou vesnickými šenkýři a řezníky. Někteří přitom také provozovali hudbu, přičemž hlavním rodovým nástrojem byla zřejmě citera. Jednotlivé rodiny pak zpravidla prosluly velkým počtem dětí.
Skladatelův praděd Jan Dvořák (1724 – 1777), rolník, se narodil i zemřel v Třeboradicích. Prvý Dvořák, který se objevil v Nelahozevsi, byl skladatelův děd – rovněž Jan Dvořák, narozený v Třeboradicích roku 1764. V letech 1818 až 1824 a potom 1830 až 1838 měl v nájmu nelahozeveský řeznický krám v č. 24. Se ženou Annou rozenou Bobkovou, která přispívala na živobytí vyšíváním a těšila se proto vážnosti u vrchnostenského úřednictva, měl čtrnáct dětí.
Tento Dvořák provozoval řeznictví ovšem i na jiných místech zdejší krajiny a roku 1802 si koupil dům č. 1 v Dřínově. Byl to tvrdý a houževnatý člověk. Když jednou ve Vepřku porážel dobytče, utrpěl těžkou tržnou ránu. Lehl si však do necek s teplou vodou a čekal do pozdního večera, kdy se z Prahy vrátil veltru-ský felčar, který potom na místě provedl zdařilou operaci.
Tento děd zemřel v roce 1842 v Nelahozevsi – a jeho žena tamtéž v roce 1848. Oba zde žili u syna Františka Dvořáka, skladatelova otce, který se narodil ve Dřínově č. 1 roku 1814. Doma se vyučil řezníkem a v sedmnácti letech odešel na povinný vandr, tj. na zkušenou, což mělo trvat dva roky. Putoval však po Uhrách a Moravě plných osm let.

Po návratu se šestadvacetiletý František Dvořák oženil s dvacetiletou Annou Zdeňkovou z Uhů, kde se svatba konala roku 1840. Také její rod pocházel ze zdejší krajiny, zejména z Hospozína a Černuce (po otci) a z Beřovic (po matce z rodu Chládků). Mladí manželé si pronajali v Nelahozevsi od knížecí kanceláře řeznictví v č. 24, které mezitím po otci Janu Dvořákovi provozoval Františkův bratr Josef. Avšak zanedlouho převzali k tomu tito Dvořákovi ještě také tzv. Engelhardtovu hospodu č. 12 mezi kostelem a někdejším panským dvorem. A právě v tomto domě se jim dne B. září 1841 narodilo prvé z devíti dětí – nejstarší syn Antonín, doma vždycky zvaný Anton, pozdější slavný hudení skladatel.
Pokud jde o přesné místo narození, vznikly později některé pochybnosti. Zejména bylo za rodný důra označováno řeznictví v č. 24, Matriční zápis (podle něhož kmotry byli mlynář Fr. Christoph z č. 27 a bednář Vojtěch Truska právě také z č. 24) však hovoří jednoznačně pro hospodu č. 12, kde tehdy Dvořákovi zcela jistě bydleli. Vždyť maso se prodávalo jenom občas, kdežto šenkovna vyžadovala každodenní přítomnost – nehledě na zjištěnou přeplněnost č. 24 v tehdejší době dalšími obyvateli a naopak daleko větší prostory při hostinské živnosti. Když pak v létě roku 1842 dům č. 12 postihl oheň, zaviněný bujnými panskými návštěvníky zámku, vynesl podle rodinné tradice otec František malého Antona v kolébce na stráň za hospodou, kde tedy zřejmě rodina vskutku bydlela.
Je ovšem třeba říci, že Dvořákovi v č. 12 nežili příliš dlouho. Hospoda byla sice záhy opravena (přičemž nevíme, zda teprve tehdy nedošlo k patrové nástavbě), avšak její tehdejší majitel Josef Procházka neprodloužil roku 1847 Františku Dvořákovi nájem – a ujal se hostinské živnosti na několik let sám. Do roku 1854, kdy se Dvořákovi už jen nakrátko hospody v čísle 12 znovu ujali, žili tudíž opravdu pouze v č. 24. Jelikož pak pouhé řeznictví nemohlo rozrůstající se rodinu dobře uživit, najal si František Dvořák navíc krám v Sazené – a prováděl tam po několik let výsek masa.

V Nelahozevsi prožil Antonín Dvořák zhruba svých prvých dvanáct let – a zčásti ještě další dva roky. Z útlého dětství tu přešel do chlapeckého věku. Jeho mladá duše vnímala zřejmě plnými doušky ono zvláštní kouzlo, jímž se tu dodnes vyznačují vltavské břehy, sluncem rozpálené stráně, bizarní skály a starobylý zámek. Ani dopravní a průmyslový rozvoj, který dnes představuje všudypřítomnou kulisu tohoto půvabného prostředí, odtud někdejší stařosvětskou atmosféru dosud nevymítil.
Ovšem Nelahozeves byla v době Dvořákova narození a dětství přece jenom jiná a značně menší. Začátkem čtyřicátých let se tu počítalo 46 domů se 440 obyvateli. Vrchnost samozřejmě sídlila na vévodském zámku v Roudnici n.Lab., avšak v Nelahozevsi zůstávalo středisko jednoho z významných lobkovických panství, tj. hospodářská správa fideikomisu. Na zámku proto bydlelo několik úředníků, i když justiciár sem pouze občas k projednávání soudních případů dojížděl. Mimo veliký dvůr se tu nalézal panský pivovar na 24 sudů jedné várky, vinopalna pro 9 věder, velký mlýn, rybárna a přívoz a za obcí rasovna, myslívna a vrchnostenský ovčín. Kostel byl tehdy pouze filiální a působil při něm hudbě velmi nakloněný lokalista Jan Němec, který se roku 1857 stal opět zdejším prvým farářem. Přimyslíme-li si několik sedláků, chalupníků a domkářů, pár řemeslníků, dvorskou čeleď a kantora, máme obrázek staré Nelahozevsi, jak se ostatně její život do značné míry promítal právě ve Dvořákových šenkovně – anebo při prodeji v masném krámě.
V polovině čtyřicátých let se objevili nejprve měřiči –
– a později dělníci a inženýři, aby prorazili tunely, navršili náspy a položili koleje. V Nelahozevsi a okolí se objevila spousta lidí, namnoze z dalekých krajů či z ciziny – a to se pochopitelně projevilo v celém zdejším životě i ve Dvořákových živnostech. Několik budov obce muselo být zbořeno, obraz podzámčí se přetvořil. Avšak krajina se začala novodobě probouzet –
– a signál prvních lokomotiv se stal předznamenáním nedalekého dynamického rozvoje dolního Povltaví. Všechny tyto události a zcela převratné skutečnosti působily pochopitelně na každého z lidí – a tím spíše na mimořádně vnímavého mladého Dvořáka. V té době se ostatně zrodila i jeho celoživotní příslovečná záliba v lokomotivách.

Ve svých šesti – ale podle některých údajů až osmi letech začal v Nelahozevsi Antonín Dvořák navštěvovat školu. Zdejší jednotřídka byla tehdy umístěna v dnešní budově obecního úřadu. Učiteloval v ní Josef Spitz, o němž bylo už výše hovořeno. On prvý objevil chlapcovo nadání a poskytl mu základy ve hře na housle, ve zpěvu – a snad i v klavíru. Ostatně zde žil malý Antonín vůbec mezi samou hudbou. Otec hrál často na housle a zejména na citeru. Jeho bratři, Antonínovi strýcové a šenkýři, pak byli rovněž známými hudebníky. Jan Dvořák (1799 – 1879) se postupně živil v několika obcích dolního Povltaví a získal si jméno jako výtečný houslista – a Josef Dvořák (1812 – 1893), který měl 22 dětí a žil především ve Vepřku, byl nevšedně populárním trumpetistou.
A tak slyšel Antonín Dvořák poprvé hudbu v otcově hostinci, kde v příležitostném nástrojovém seskupení hrával zřejmě už velmi záhy také sám druhé housle k lidovým tancům. Když se ho všestranně ujal učitel Spitz, působil jako zpěváček i houslista na nelahozeveském kůru. Později snad hrál na housle v kapele kantora Štěpána Bendy z Veltrus a pravděpodobně také v zámeckém parku hrabat Chotků při různých slavnostech apod. O některých takovýchto událostech ostatně Antonín Dvořák mnohem později sám vyprávěl, např. o prvém sólovém vystoupení v kostelíku sv.Ondřeje:
„A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil své housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech. Však sebral jsem všecky své síly a řekl jsem si: Hochu, drž se, zde není místa ani času na strach – dopadlo to dobře. Jakmile jsem skončil, nastal šum a ruch po celém kůru, vše se ke mně tlačilo, přátelé se na mne blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na rameno a od svého souseda primaria jsem dokonce dostal celý groš!“.
Kantor Spitz, který zřejmě mladého Dvořáka k tomuto i jiným vystoupením připravil, představoval pravý typ někdejšího českého venkovského kantora – muzikanta. Žil především pro svou práci a pro hudbu. Žil ovšem velmi nuzně, zakusil hodně hladu a zemřelé děti pohřbíval v rakvičkách z neohoblovaných prken. Ale byl to nesmírně ryzí a ušlechtilý člověk. Rozeznal Antonínovo nadání a od samého začátku probojovával, aby byl chlapec poslán na studia. Tyto jeho snahy zřejmě vrcholily, když roku 1853 Antonín ukončil – výtečné a se zvláštní dobovou odměnou – svou povinnou školní docházku.
Hudba ho těšila od samého počátku, avšak už od devíti let zaměstnával otec chlapce zároveň i při živnosti. Začínalo to drobnými pomocnými pracemi. Avšak nyní, po skončeni školy, vzal otec Antonína patrně přímo do učení. Měl se stát řezníkem, jako většina příslušníků jeho rodu. A tak zanedlouho musel Antonín např. přivádět z okolních vesnic či z Velvar dobytek, koupený na porážku. Podle vzpomínky V.J. Novotného mu skladatel kdysi ono ‚výše citované vyprávění doplnil takto:
„Chvatěruby, Lobeč, Lobeček, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobytek, a když mi otec svěřil některý ten kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl, nebo mne bez velkých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové starosti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný.“
Když byla roku 1850 dostavěna zdejší část trati a po slavnostním otevřeni a zahájeni pravidelné dopravy od Prahy na sever krajina v příštím roce opět poměrně ztichla, Dvořákovům se v Ne-lahozevsi přestalo dařit. Dělníci a tuneláři dávno odešli, příjmů se nedostávalo, avšak rodina se mezitím značně rozrostla. Proto rodiče poslali v roce 1853 nebo o rok později Antonína do Zlonic, kde žil u bezdětného strýce, šafáře Antonína Zdeňka a jeho velmi vlídné ženy. Ve Zloniclch zřejmě Dvořák pokračoval ve školní docházce i v učení svému řemeslu, ale zároveň tam měl možnost se daleko kvalitikovaněji vzdělávat v hudbě u Antonína Liehmana. V létě roku 1855 se pak do Zlonic přestěhovala celá Dvořákova rodina.
Toho podzimu ve Zlonicích syn Antonín zakončil učení řeznickému řemeslu (i když dochovaný výuční list je většinou badatelů brán v pochybnost) – a školní rok 1856 až 1857 potom strávil v České Kamenici „aut Tausch“ (na výměnu), aby se naučil němčině. Také tam mohl shodou okolností dobře pokračovat v hudbě. Když se však vrátil, otec jej opět přitáhl k řemeslu. Pouze však nakrátko, neboť podle vyprávění Jaroslava Lambla o tom Antonín Dvořák v roce 1901 řekl:
„Bylo mi šestnáct let a já šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku, provaz jsem si ovinul okolo ruky, abych ji udržel. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl! … jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla po zemi. A to jsem si umínil, že řezníkem nebudu. Odřel jsem se důkladně, ale jalůvče jsem přece dovedl domů. Byla to ale má poslední cesta z trhu“.
A podle jiné verse prý k tomu Antonín Dvořák ještě dodal: „A já tím řezníkem přece nebudu! Budu muzikantem!“ Avšak ať už tomu bylo jakkoliv, je jisté, že František Dvořák, skladatelův otec, nedlouho po návratu syna z České Kamenice – povolil. Na naléhání zlonických učitelů Antonína Liehmana a Josefa Tomana souhlasil s tím, že syn odešel do Prahy, aby se věnoval výhradně hudbě. Začala pozdější závratná umělecká dráha Antonína Dvořáka.